Musím se přiznat, že ani v nejmenším nejsem zastáncem kojení na veřejnosti. Ani v okamžiku, kdy jsem se stala mámou, mne tahle představa nelákala. Už proto, že bez „kloboučku“ bych nenakojila zpočátku ani kapku, a také proto, že se z přesvědčení netoužím nějak obnažovat před lidmi. Vzhledem k mému zdraví a dalším nepříjemnostem, jsem kromě kojení dokrmovala umělým mlékem a žila jsem v naivní představě, že mně se tohle stát nemůže.
Já nebudu muset nikdy řešit nějaké kojení na veřejnosti. Tse… mám přece lahvičku, navíc si umím naplánovat čas – všude v obchodech i nemocnicích už dneska máme kojicí místnosti, dokonce i některé restaurace mají prostory pro matky, dokonce i na nádražích a letištích občas bývají, tak jaké kojení venku. Chvíli mi můj vysněný ideální svět pokojného soukromého kojení vycházel, o to tvrdší byl pád do reality. Jak moje únorové miminko pěkně rostlo, začalo si vymýšlet. Čím starší bylo, tím hůře se lahvičkou „šidilo“. Nejen, že velmi dobře poznalo, co je voda a co mléko. V půl roce si řeklo, že vlastně s umělým mlékem vůbec nekámoší a už ho pít asi nebude.

Když kojit venku musíte

Léto, venku kolem třicítky a já jela s dcerou k pediatričce. Vedro k zalknutí, já sama jsem byla na prahu kolapsu a miminko v kočárku řičelo vzteky. Cestou k doktorce vzalo za vděk vodou a uklidnilo se. V čekárně naštěstí nikdo nebyl a tak jsem mohla (zcela bez výčitek) dát dítěti i trochu mléka.

Kámen úrazu však nastal cestou domů. Já, neschopná dojít domů po svých, jsem čekala na autobus, abych se někde cestou nevykotila a dovezla sebe i dítě v pořádku domů. Jenže to mělo háček, autobus měl svých akademických 15 minut zpoždění. Ten tvoreček v kočárku už odmítal naprosto cokoli. Dudlík mi neprošel od jednoho měsíce, ale teď nezabírala už ani voda, hračka… nic. Dítě zuřilo, chtělo spát a bylo mu horko. A mně najednou nezbylo nic jiného než použít všelék – kojení.

Kojená miminka do jistého věku opravdu řeší jakýkoli problém prsem.

Venku sice bylo ke třicítce, ale přísahám, najednou mi byla zima. Rozhlédla jsem se, jako poděšený zajíc kolem sebe. Zastávka autobusu plná lidí, za mnou rychlé občerstvení plné lidí, za rožkem parčík aktuálně rozkopaný a s kočárem nedosažitelný. Mé naděje se upnuly k rozložitému keři před parčíkem. Snad tam bude lavička.

Nebyla.

Dej mi prso

Byl tam jen velký kámen, na který jsem potupně usedla a z přebalovací tašky vylovila látkovou plenu, abych se alespoň trochu schovala. No plena vydržela na místě možná minutu.

Pak se někdo rozhodl, že je to super hračka… Tahle zábava trvala pár minut, kdy jsem si v duchu nadávala, jak jsem naivní a vzpomínala jsem na kojicí korále a zástěrky a na svou skepsi vůči nim.

Malá konečně usnula a já mohla schovat vše, kam to patří a vesele vyhlížet autobus.

Jak si poradit, když se nechcete svlékat?

Tohle odpoledne mne naučilo hned několik věcí.

  • Že přání a plán je hezká věc, nicméně nikdy nemůžete spoléhat na to, že vše půjde podle plánu.
  • Že látková plenka je sice „zástěna“, ale její praktičnost je už dávno překonaná.
  • Že když mimino spustí i stud člověka pustí…

Samozřejmě, ne každá z vás má takové vnímání „nahoty“ při kojení jako já, ale i jistý stud z vás maličcí vycítí, a pak je kojení trochu náročnější. Když jsem už překonala tyto předsudky a malou kojila na veřejnosti, šílela jsem z toho, když se mi otáčela po tom „kde co lítá“ a nesoustředila se na jídlo. Proto už se korálkům, které miminko zabaví ani zástěrkám na kojení, díky kterým nemusí člověk lovit hadrové pleny na hlavě, nesměju.  

Co bych doporučila ?

Dlouho jsem přemýšlela, za jaký konec tohle doporučení vzít. Jak už z nálady v mém článku vyplývá, moje rady se nebudou týkat toho, jak si v klidu nakojit v přecpané tramvaji, či na peróně, když čekáte na vlak. Dnešní trend je spíše takový, že ženy, které se za kojení nestydí, mají tendence nás méně odvážné stavět do nechtěné role špatné mámy. Nechci urazit ty, které stud ani jistá společenská dogmata neřeší, ale na druhou stranu taková máma, která kojí kdykoli, kdekoli a jakkoli asi návod, jak to venku vyřešit nepotřebuje. To ale neznamená, že nemůžete číst dál. Ty z nás, které kojit chtějí, ale mají v sobě toho bubáka, který jim říká: „Všichni na tebe civí!“, se nemají proč cítit špatně. Právě nám se totiž nabízí nikoli dehonestující a urážlivé koutky a pomůcky. Všechny tyhle dary dnešní společnosti jsou podporou kojení a my bychom je tak měly přijmout.

Vždyť je to stejné, jako s kdejakým zlepšovákem do kuchyně. Nikdo Vás nenutí vařit jinak, nebo dokonce neříká, že když místo šlehání rukou šleháte strojkem, jste nejhorší kuchařka na světě.

Hlavní je přece výsledek! A co je cílem mateřství a péče o děti? Nejen najedené, ale taky spokojené miminko. A podle mne, spokojené miminko potřebuje spokojenou mámu. Proto jsem nachystala pár doporučení, jak si zachovat komfort a nemít z kojení strach.  

Pár rad pro stydlivky

1. Připrav se – pokud s miminkem cestujete na delší dobu a hrozí, že bude chtít zahnat nějaké nepohodlí, koukněte se na mapy jestli je po cestě park na www stránky nějakého obchoďáku poblíž, jestli mají místnost, kde budete mít vy i miminko klid.

2. Vyzkoušej – abyste nedopadly jako já (a nemusely se za keřem třást, kdo vám nakoukl do dekoltu během toho, co měla hadrová plena leteckou minutu) ozkoušejte si, jaké „krytí“ vám vyhovuje. Už doma totiž poznáte, co vaše miminko ocení a co naopak ne. Existují různé rukávy, navazovací zástěrky, dokonce i zástěny na kočárek, které vám dopřejí klid a soukromí.

3. Zabav – na korále prostě nedám dopustit. Místo věčně rozdivočeného miminka, které se otočí za každým stínem, máte rázem klidného tvora. Kouká na barvy, zkouší za ně tahat a mačkat. Takže se můžete rozloučit s taháním za vlasy, škrábanci na kůži a štípáním.

4. Nestresuj se – obecně platí, že čím méně s tím naděláte, tím spíše vás lidé zasklí. Takže pokud není zbytí a nakojit venku musíte, nebuďte nervní, nekoukejte neustále kolem sebe a snažte se i vy samy ignorovat okolí. Stejné nároky máte na své děti.

To by bylo ode mne dnes vše. Přeji Vám, ať kojení na veřejnosti ustojíte se ctí a bez stresů.

Ahoj příště, Jana